Věnováno J. Werichovi a všem kdo sází stromy…
Žil tu dnes pán. Ten pán měl sad. Sad byl mlád, však pán byl rád - byl tu květ a keř a tam strom. Tu pták i brouk. Tam skví se květ a na něm hmyz. Pán tu šel a tam kouk a chvěl se, jak se smál. Měl se fajn. Tam květ a tu už strom dal plod. A tu blesk a pán zmrz. Ten plod je svět, řek si pán, ten svět je náš, však zbyl jen pláč. Lid vzal ten svět a na kříž ho dal. Svět jak byl je pryč. Zbyl jen svár. Mám hlad, křik ten dav. Teď co dál. Vzduch jen smrad. Z vod je poušť. Les vzal ďas, ten chlap ho smáz. Zryl a zem je prach. Jak jen dál, když vše jen plá. Hoř jen hoř a snad pak zvíš, snad dřív než to vše dá se v plen. A pak ten pán si řek, že ten plod je svět. Proč? Ten strom dá vzduch, les dá víc. Dá i plod a hlad je pryč. List a mulč na zem spad a pak už to dál znáš? Pán řek a lid vzal rýč. Dal plán, však víš, byl hned les a tam zvěř. A tu byl zas sad. I do měst se dal, tu květ a tu keř a tam kouk – těch včel! A lid se měl a zas se smál. A co teď? Zvou si dav, však ten dav lká a chce se prát. Pán řek stát! Dav se ptá a pán zdvih prst. Lid je s ním. Už ví, jak žít. Dav kouk a zví: Ten les, těch vod, ta zem a plod… Už chce též žít. Pán řek: Sej a hleď, abys byl, tu dej, nech ten svět a ber jen hrst. A to je vše co pán řek a byl to lék.
Komentáře